Výlet do Ruska.

1.7
Odjezd z Prahy se mirne protáhl. V 13.30 byl sraz u Houdku, SLimak prisel pozde, pak LD šel pro batůžek, takže dochází k malému zpoždění a vyrážíme v 15. něco na stop. Před 16.00 se dostáváme na výpadovku na Brno, kde se Báře posaří stopnout auto s řidičem, který míří do Maďarska (pozn. zrovna mávala sama, pač LD byl 50 metrů přední a Slimák čůral).
Okolo sedmé přijíždíme do Bratislavy (mimochodem na hranicích mezi Čechy a Slovenskem je dábelsky dlouhá fronta kamionů). Vystupujeme u zastávky MHD, 1 busík nám odjel, skáčeme do druhého, který čistě náhodou jede k nádřaží. První jízda načerno se vyplatila ( postřeh.: V Bratislavě je lidem podezřele dobře rozumět a berou i české peníze). Na nádraží mají na zachůdkách na dveřích automat na vstup ( 2 ,- Ks) a všude i u mušlí kamery.
Původní plán jel do Kijeva nevyšel, protože je potřeba 30 $ na vstupn9 v9zum do Ukrajiny, vlak na Kijev 1000 ,- Ks, z Kijeva do Moskvy je to dle "Planety" 45 $ + 200,- Ks za lůžko ve vlaku.
Proto vyrážíme do Varšavy za 517 ,- Ks. Jedeme v kupíčkovém vagonu. V jednom Kupíčku spí Bára s nějakou cizinkou ( Kasia ), ve druhém Slimák a LD, LD pod záminkou hlídání většinu noci nespí. Do Varšavy přijíždíme ráno v 9 hodin.

2.7
Kupujeme lístky do Minsku za 117 Zl ( 1 Zl = 10 Kč) je to v lůžkovém vlaku, cena je včetně lehátka. Vlak odjíždí v 18.47, proto vesele vyrážíme do města.
Po snídani v parku jsme našli vchod do nově otevřeného metra ( je hotovo přibližně 6 stanic). Stanice jsou jako na hlavním nádraží, takže při přelezu z jedné strany na druhou se musí vylézt z placeného prostoru. U vhcodu se zrovna hádal revizor s černým pasažérem ( čechem ).
Po prohlídce baráku kde bydlel malej LD, vyrážíme na odpolední spánek do blízkého parku. Po hodině či dvou hodinách odpoinku vyrážíme zpět směrem k nádraží.
Pivo ==> stojí tu přibližně 2 ZL, čepuje se do plastových průhledných kelímků a pijí to brčkem ==> už na pohled je to humus. Když si důkladně prohlédneme magistralů a koupíme zásobu bublynkaté vody přicházíme zpět k metru, necháváme Báru s věcmi před vchodem a koupíme si s LD lístky. Jeden jednosměrný stojí 1,4 ZL, baťoh stoji take 1,4 Zl. Označují si lístky proděravěním jako kdysi v pražských busech. Když jsme vlezli do metra, zjistily jak vypadá a že se dá zadarmo z venku na galerii a vidět totéž a po zjištení, že se musí vylézt, když se chceme vrátit a tudíž kupovat další lístek, tak projíždku vzdáváme. Mimochodem automaty na lístky nerozměnůjí.
POZN.: V čechách a na Slovensku funguje finta kupit si lístek na hranice a pak z hranice do cílového města. Dá se dost ušetřit. Bohužel v Polsku to nejde => neprodají lístek z hranice.
Kurz v Polsku je 10 ,- Kč = 1 Zl.
Lístek do Minsku včetně lůžka je 110 Zl.
Ve Varšavě mají docela draho a hlavní vlakové nádraží je zakopané pod zem.
Nad nádražím je magistrála a vedle je park, a dále napukní centrum.
V 18.48 nasedáme do vlaku a odjíždíme do Běloruska.

Pokračování zde: Výlet do Ruska

Venezuela.

16. listopad - Odlet z Prahy

Z Prahy odlétáme odpoledne kolem páté hodiny večer. Asi za hodinu přistáváme ve Frankfurtu, kde nás na letišti čeká přečkání asi 14 hodin. Uchýlili jsme se do takové klidné odletové haly, kde máme klid a možnost se na lavicích trochu prospat. Je zde velké množství novin a tak je využívám jako přikrývku. Vypadám jako bezdomovec, ale nevadí mi to. V noci tu občas projdou nějací turečtí uklizeči, ale jinak je tu klid. Po ránu odtud startuje nějaké letadlo a je tu k dispozici zdarma kafe. S radostí toho využíváme a čekáme na naše letadlo.

17. listopad - První den ve Venezuele

Letadlo do Caracasu startuje až po poledni. Během letu není celkem téměř nic vidět jenom moře a jeden větší ostrov. V letadle se Bára seznamuje s jedním Venezuláncem, který pracuje v Německu. Zve nás k sobě na návštěvu a dává nám svou adresu. Je to takový veselý chlapík. Během letu dostáváme dvě jídla a pití kolik chceme. Využíváme toho a objednáváme si Baylies. Let trval asi 9 hodin. K jeho konci sledujeme západ slunce a těsně pře přistáním světla nočního Caracasu. Přistáváme na letišti Simón Bolivar u Caracasu, které leží kousek o mořského pobřeží. Po vystoupení z letadla nás okamžitě přivítá horký vlhký vzduch. Na letišti měníme peníze a jdeme k pasové kontrole. Zdejší úředníci však odmítají přijmout naše formuláře, které jsme obdrželi v letadle a musíme čekat, než dorazí zdejší oficiální formuláře. Při čekání se seznamuji s jednou Holanďankou, která je zde na služební cestě. Posíláme domu SMS, že jsme dobře dorazili a netušíme, že za chvilku ztratíme signál a tím i spojení s domovem. Konečně máme správné formuláře a celníci jsou spokojení a pouští nás dál. Procházíme letištěm a hledáme nějaký autobus, kterým bychom se mohli dostat do centra. Letiště je totiž asi 30 km od centra. Bohužel je už moc pozdě a žádný autobus do centra nejezdí. Všude kolem nás ale běhají různí nadhaněči a nabízí nám svoje taxíky, o které však nemáme zájem. Vypadá to beznadějně a tak se spojujeme s dalšími Čechy, kteří tu jsou taky s GTS a společně s nimi se snažíme si pronajmout malý autobus, kterým bychom se dostali na autobusový terminál. Trocha smlouvání a výsledkem je cena ve výši standardního jízdného autobusem tj. 2000 bolivarů na osobu. Nastupujeme tedy a odjíždíme. Projíždíme podivnými čtvrtěmi a já jsem v tu chvíli strašně moc rád, že jsem v autobusu a ne tam venku. Zdejší obyvatelé na mne zpočátku působí dost nepřátelsky, teprve později jsem zjistil, jak moc jsem se spletl. Auta pohybující se na zdejších silnicích jsou většinou strašný vraky což lze prohlásit i o našem autobusu. Asi za hodinu přijíždíme na autobusový terminál. Zde zjištujeme, že odtud autobusy jezdí jiným směrem, než jsme se původně chtěli vydat. Měníme proto plán a spolu s ostatními Čechy si kupujeme jízdenku na autobus do Ciudad Bolivar. Slyšeli jsme, že ve zdejších dálkových autobusech to dost přehání s klimatizací a tak se teple oblékáme a bereme dovnitř spacáky. Batohy necháváme v zavazadlovém prostoru. V autobuse je skutečně hrozná zima. Obrovskou výhodou je, že je skoro prázdný a tak má každý pro sebe dvě sedadla a to se už dá i spát. V usínání sice trochu ruší televize, ale na to si člověk rychle zvykne. Proubouzím se v noci, když autobus kdesi zastavuje a mnoho lidi se hrne na záchody. Slimák zůstává v autobuse a já s Bárou jdu na záchod. Venku nás přivítá opět nepříjemné vedro. Je to hroznej tepelnej šok z té zimy v autobuse. Další šok mne čeká při návštěvě záchoda. Později mi to už ani nepřišlo, ale ten první kontakt se zdejší urovní hygieny na záchodech byl pro mne dost nepříjemnej. Vracím se zpět k autobusu, ale nemohu jej najít, protože jsou všechny stejný a vůbec nejsou označený. Naštěstí potkávám některé naše české spolucestující. Po chvilce opět nastupujeme a pokračujeme v jízdě a já opět usínám.

Pokračování zde: Cestopis z Venezuely